Labyrint: Útěk | Recenze

Název: Labyrint: Útěk
Originál: The Maze Runner
Autor: James Daschner
Díl: 1/3
Počet stran: 360
Nakladatelství: Yoli
Vydání: první

Když se Thomas probudí ve výtahu, nepamatuje si nic než své křestní jméno. Nemá žádné vzpomínky na rodiče ani na domov a netuší, jak se dostal tam, kde je. Jeho paměť je prázdná.
Není však sám. Když se výtah otevře, Thomas zjistí, že má kolem sebe chlapce, kteří ho vítají na Place, širokém prostranství uzavřeném vysokými kamennými zdmi.
Placeři, jak si jeho obyvatelé říkají, nevědí, proč nebo jak se tam ocitli. Kam jejich paměť sahá, vědí jen to, že každý den se otevřou kamenné brány do labyrintu, jenž je obklopuje. A stejně tak se každou noc pevně zavřou. Jednou za měsíc přiveze výtah nového chlapce. A nikdo nechce zůstat v labyrintu po setmění.
Thomasův příchod Placeři očekávali. Ale další den se objeví dívka - vůbec první, která na Plac dorazila. A ještě překvapivější je zpráva, kterou jim doručí. Placeři byli vždy přesvědčení, že když se jim podaří bludiště kolem Placu vyřešit, najdou cestu domů...ať je to kdekoli. Ale čím dál víc se zdá, že labyrint řešení nemá.
Po příchodu dívky si Thomas najednou začne připadat jiný. Něco mu říká, že by mohl znát některé odpovědi - kdyby našel způsob, jak se dostat k tajemstvím uzavřeným ve své mysli. (Tohle jsem nepsala já, je to anotace z knihy)



Především mě na Labyrintu překvapila jeho neskutečná čtivost. Tak rychle jsem knihu nepřelouskala snad od dob Hunger games a Divergence. Děj ubíhal rychle, téměř pořád se něco dělo a v některých chvílích jsem byla napnutá jak struna, co se stane dál. Nechyběla taky spousta překvapení a nečekaných (někdy však bohužel čekaných) zvratů. Zaujalo mě také tajemné a drsné prostředí labyrintu. Z rmutů mám husí kůži ještě teď.
Hlavní hrdina - Thomas - nebyl až tak špatný, rozhodně mu to pálilo, odvahy měl na rozdávání. Na druhou stranu mě místy štval tím, jak se pořád do všeho cpal. I když, kdyby se nikam necpal, tak by nejspíš nedosáhl toho, čeho dosáhl. Někdy trocha toho cpaní možná neuškodí. Z vedlejších postav jsem si oblíbila Newta. Ten kluk byl boží, řeknu vám.  K Terese, jediné dívce v celé knize, jsem si skoro žádný vztah nevytvořila. Přišla mi spíš zbytečná. Pořádně nechápu, co na ní ten Thomas viděl a doufám, že si začne brzy více všímat Newta (ano. moje vnitřní yaoistka se probudila :D).
Dále se mi na Labyrintu líbil slang, kterým všichni Placeři mluvili a který nahradil sprosté nadávky, za což jsem autorovi velmi vděčná, poněvadž mi hrozně vadí to číst, i když sama někdy nadávám jako dlaždič. Sice jsem chvíli netušila co některá slůvka znamenají, časem jsem pochytila jejich přibližný význam. Možná tam mohli na konec šoupnout rejstřík.
Kniha měla jakoby dvě obálky - tu vnitřní a obal s filmovým motivem. Obal s filmovým motivem bych nejraději obřadně spálila, protože tam byl úplně na houby a jen zakrýval tu nádheru uvnitř.
Konec knížky mě docela zklamal. Bojím se, že se to opět obrátí v takovou tu klasickou postapokalyptickou věc s nějakou tou přírodní katastrofou či epidemií, jakých už jsem četla hroznou spoustu. No nic, počkám na další díl a uvidíme co z toho vyleze.

Hodnocení:

80%