Dárce | Recenze

Název: Dárce
Originál: The Giver
Autor: Lois Lowryová
Počet stran: 208
Nakladatelství: Argo
Vydání: první

Svět, v němž žije Jonas, se na zdá první pohled ideální. Mezi lidmi neexistují žádné nešvary, sousedské potyčky ani války, byla eliminována závist, strach, bolest a veškeré zločiny. Život má každý předem nalajnován tak dokonale, že jsou všichni naprosto spokojeni. Ale za jakou cenu toho mohlo lidstvo dosáhnout? Opravdu je správně zbavit lidi všeho, co je dělá lidmi?
Tyto otázky si začíná Jonas pokládat, když je vyvolen, aby se stal příštím Příjemcem paměti a začíná pomalu přebírat břemeno vzpomínek na dřívější doby. Bude však schopný žít s vědomím, že kdysi dávno existoval barevný svět plný opravdové radosti a lásky, který měl sice spoustu chyb, každý člověk si však mohl svůj osud určit sám?


Dárce mi před dávnými časy doporučila moje polská knihomolská kamarádka, ale poměrně dlouhou dobu jsem na něj nikde nenarazila. Konečně jsem v jedné zastrčené městské knihovně tuto knihu objevila a mohla zjistit čím to, že se zabydlela v srdcích tolika čtenářů.

Zdroj

Jelikož je Dárce knihou určenou zejména dětem, byla psána vcelku jednoduše, což mi ale vůbec nevadilo, bylo to totiž hlavně prostředí, co mě zaujalo. Autorka vytváří svět, kde nikdo nemá žádné starosti, neexistují zločiny ani negativní lidské vlastnosti, každý jednotlivec je po celý život pečlivě sledován a podle jeho povahy či věcí, které ho baví dostává přidělenou práci, životního partnera, později také děti. Tato metoda je ze začátku čtenáři prezentována jako docela lákavá možnost. Občas jsem měla pocit, že nápad to není nejhorší. Jenže jak příběh pokračuje, Jonas se prostřednictvím vzpomínek, jež mu předává bývalý Příjemce paměti, seznamuje se vším, čeho se lidská společnost v před lety dobrovolně vzdala. Nejsou to jen války, bolest, chudoba a utrpení, ale také barvy nebo emoce.
Otázkou tedy zůstává, jestli je nebo není správné rozhodnutí vzdát se všeho, co tvoří podstatu lidí, a vytvořit plytké, bezbarvé společenství, kontrolované někým nahoře.

Na přechovávání vzpomínek není nejhorší ta bolest. Nejhorší je, jak je při tom člověk osamělý. Vzpomínky by se měly sdílet. 

Skutečných postav se v knize krom Jonase a jeho učitele mnoho nevyskytovalo. Většina z nich byly pouze prázdné skořápky, v nichž toho z člověka zůstalo jen málo. Jonas byl do svých dvanáctých narozenin právě takový, jakmile však začíná přijímat paměti lidstva, dochází mu, že je s jeho okolím něco velmi špatně a odhodlává se k akci. Právě to se mi na něm líbilo.

Dárce si rozhodně přidávám na seznam knih pro své děti (ano, dělám svým dětem seznam knih a to ještě ani nevím, jestli je budu vůbec mít), ale doporučila bych ji i kterémukoli dospělému, protože myšlenky, jež tato kniha nese, jsou důležité pro člověka každého věku.

Hodnocení:

90%