SCM music player

26. listopadu 2016

Doctor Who: Silueta | Recenze

Název: Doctor Who: Silueta
Originál: Doctor Who: Silhouette
Autor: Justin Richards
Počet stran: 232
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

Další zastávkou Doctora a jeho společnice Clary se stává viktoriánský Londýn, kam je přivede zvláštní signál, který s touto dobou rozhodně nemá nic společného. Setkávají se s madam Vastrou a Jenny, jež právě čelí vraždě za zamčenými dveřmi, velké výzvě pro každého detektiva. Také Sontaran Strax je na stopě zločinu, jeden z jeho přátel totiž zemřel v temné uličce velmi neobvyklou smrtí. A není jediný.
Všechny tři případy však mají něco společného - točí se okolo tajemstvím opředeného Karnevalu kuriozit a průmyslníka Orestea Miltona.


Po katastrofickém zážitku při čtení Závoje smutku (recenze zde) jsem se knihám o Doctorovi rozhodla raději vyhnout. Když jsem však zjistila, že v Siluetě se pro změnu objeví Doctor dvanáctý spolu s Vastrou, Jenny a Straxem, dala jsem jí přece jen šanci. Jak to tedy dopadlo?

Zdroj
Příběh byl postaven jako většina epizod televizního Doctora. Objeví se záhada, která nějakým způsobem ohrozí celou planetu Zemi a Doctor ji na poslední chvíli nějak úžasně chytře vyřeší, aniž by kohokoliv kromě sebe ohrozil. Oproti závoji smutku si Silueta i na konci zachovala dojem, že autor čtenáře nepovažuje za úplného idiota (tzn. žádní klauni) a já nebyla donucena k žádným drastickým metodám typu mlácení hlavou o stůl.
Navíc tu místo Okurky máme dvanáctého Doctora, kterého mám upřímně mnohem raději, a jeho dynamika s Clarou je mnohem příjemnější, jelikož se jedná o dva naprosto rozdílné, navzájem se však doplňující, charaktery. Dvanáctka taky není tak otravný, ani žádné typické, stále se opakující hlášky mu nejsou vlastní. 
Styl psaní byl opět velmi jednoduchý, což příliš nevadilo, kniha se četla ještě o něco rychleji a k Doctorovi se navíc žádné složité větné konstrukce ani nehodí. Ocenila jsem také to, že se překladatelé tentokrát vyhnuli rakovinotvorným kreacím jako sonáč, TARDISiny dveře a další, z nichž mi v Závoji smutku běhal mráz po zádech. Třikrát hurá! Sice to pravděpodobně bylo tím, že sonický šroubovák ani TARDIS v příběhu velkou roli nehrály, ale i tak.

Zdroj
Velkým lákadlem pro mě byli Vastra, Jenny a Strax. V seriálu se objevují jen občas, takže jsem se na ně extrémně těšila a byla jsem zvědavá, jak si autor poradí s Jenny a Vastrou jakožto manželkami. Ukázalo se však, že náš milý pan Richards se tento fakt rozhodl úplně ignorovat, což mé nadšení zchladilo asi na bod mrazu. V seriálu se přece jedná o velmi pozitivně přijímaný kánon! Také bylo hodně vidět, jak se v knížce snaží interakce mezi Vastrou a Jenny snížit na minimum a když už se nějaká vyskytla, nic nenaznačovalo, že by mezi nimi vládl jiný vztah nežli zaměstnavatel - zaměstnanec. To mi připadá pěkně divné.
Celou tuhle věc mi částečně vynahradil Strax svými úžasnými sontaranskými hlody, kterými rozesmívá i diváky seriálu.

Silueta mi nakonec přijde jako poměrně slušná kniha, i když to samozřejmě není žádné literární veledílo. Potěšila mě přítomnost Dvanáctky, Clary i Straxe, nicméně Vastře a Jenny chyběl jakýkoli náznak zamilovaného hrdličkování, což mě poměrně namíchlo, páč to pro mě byl jeden z důvodů, proč jsem tu knihu vůbec četla. Jinak mě Silueta příjemně překvapila a kdybych někdy měla kupovat Whovianovi knihu, asi bych sáhla právě po této.

Hodnocení:
79%




Okomentovat