SCM music player

1. listopadu 2016

Přečteno za říjen


Musím s politováním přiznat, že škola mě vyčerpává. A to do takové míry, že většinu času už ani nenajdu sílu otevřít knihu a do psaní recenzí se mi tím pádem chce ještě míň. Když mi navíc chybí podpora v podobě komentářů, motivace k blogování se hledá opravdu těžko. Svůj volný čas tedy v těchto dnech zabíjím sledováním seriálů a prohrabáváním pochybného obsahu sociální sítě Tumblr. Nechce se mi ale můj milovaný blog příliš zanedbávat, tak jsem se aspoň dokopala k sesmolení "krátkého" článku, o tom, co se mi za říjen podařilo přečíst. Bohužel toho není tolik, jak bych si přála, ale zase to budu mít rychleji za sebou, měla bych se totiž učit matiku a chemii. 

Jako první bych chtěla zmínit to, že jsem po necelém roce dočetla poslední dva díly Nočních běžců od autorky Lynn Flewellingové. Přestože měla tato série své slabší články, Schránka duší a Střepy času mě velmi bavily. Jednalo se o uzavřené příběhy, knihy na sebe v navazovaly minimálně. Opět ani jedna nepostrádá dávku originality, akce, intrik, napětí a v neposlední řadě i magie. Přesto musím říct, že se mi o něco lépe četla Schránka duší, odehrávala se totiž klasicky v Rhíminee a byla tam tedy spousta  vynikajících vloupávaček a slídění, které známe a milujeme z předchozích dílů. 
K Nočním běžcům mám takové pouto hlavně proto, že to byly knížky, kde se jakožto hlavní hrdinové objevily otevřeně (nejspíš) bisexuální postavy a to bez jakýchkoliv vytáček v podobě podtextu nebo tragického konce. Vztah Aleka a Seregila navíc není brán jako něco nenormálního, tak to prostě ve skalské společnosti chodí a nikdo proti tomu nic nemá. Což mi vždycky strašně zvedne náladu. 


U nás v knihovně cizojazyčnou četbu příliš nenajdete, ale přece jen se mi zde podařilo objevit poklad v podobě této knihy s názvem Extremely Loud and Incredibly Close od Johnathana Safrana Foera.
Příběh vypráví o putování devítiletého Oskara napříč New Yorkem. Jeho otec, který zemřel při teroristickém útoku 11. září mu totiž zanechal kromě několika zpráv v telefonu také klíč. Oskar ale nemá tušení, jaký zámek odemyká. Přestože má strach z hromadné dopravy, mrakodrapů a různých jiných věcí, vydává se jej najít a odhalí tak rodinné tajemství, které se táhne až padesát let do historie.
Tato kniha na mě ohromným způsobem zapůsobila. Nejen hlavním hrdinou, jež byl i přes svou inteligenci stále devítiletým klukem, kterému umřel táta moc brzo, ale i samotnou konstrukcí příběhu. Ta se téměř náhodně vracela do minulosti a zase zpět, střídala vypravěče a bylo jen na čtenáři, aby si celou mozaiku domyslel. Že by kniha rozbrečela se říct nedá, spíše ve vás vyvolá cosi jako žal a bezmoc nad osudy Oskarovy rodiny. A protože knížky, které v nás takové pocity probouzejí, naprosto zbožňuji, dávám panu Foerovi za tuto plný počet. 


Anna a Vlaštovčí muž mě zaujala především překrásnou obálkou, kniha samotná ovšem také stála za to. 
Sedmiletá Anna na začátku druhé světové války ztratí otce a nikdo z jeho četných krakovských přátel se jí nechce ujmout. Byl totiž odvlečen nacisty neznámo kam a je jisté, že malá Anna už o něm nikdy neuslyší. K jejímu velkému štěstí však potkává tajemného Vlaštovčího muže a společně cestují z místa na místo, pozorují ptactvo, snaží se přežít v přírodě a vyhýbat se lidem i vojákům. 
Tato kniha je napsána velmi poetickým jazykem, což je bezpochyby jejím hlavním lákadlem. Není nijak dlouhá, podařilo se mi ji  za dva večery v pohodě přelouskat. Jedná se o jednu z nejzvláštnějších knížek, jíž jsem kdy o druhé světové četla. Odehrává se stranou veškerého dění a zároveň až nebezpečně blízko, je jemná a zároveň drsná a konec mi připadal nanejvýš matoucí. Doporučila bych ji každému, komu se líbil Chlapec v pruhovaném pyžamu, Zlodějka knih nebo Jsou světla, která nevidíme. 


Výsledek obrázku pro antigona knihaPoslední knihou, jíž jsem v říjnu přečetla je řecké drama Antigona, což byla povinná četba, kterou nám zadala naše nová satanistická češtinářka. Nebylo to čtení nijak náročné, co se délky týče, má totiž pouhých padesát jedna stran. Nicméně bylo psáno ve verších a to docela složitě, takže je potřeba se pořád na text plně soustředit a ne jen tak vypnout a nechat se unášet dějem. 
Tragédie zachycuje osud Antigony, dcery Oidipa (to je ten, co spal se svojí matkou), která i přes zákaz thébského krále Kreóna pohřbí svého bratra, čímž se odsoudila k jisté smrti. Kreón se ji rozhodne, přestože se mu to spousta lidí snaží rozmluvit, pohřbít zaživa, což také udělá. Za svou pýchu, nerozvážnost a nedodržení tradic je však potrestán sebevraždou jeho syna a Antigonina snoubence Haimóna a jeho ženy Eurydiké. Nezbylo mu zhola nic. 
I když jsem to nečekala, Antigona se mi docela líbila, příběh měl spád a kromě trochu zdlouhavějších monologů a sborem zpívaných částí se četla poměrně dobře. Teď už jenom z toho nedostat pětku, že ano.



Co jste četli v říjnu vy? 



Okomentovat