SCM music player

18. listopadu 2015

Doctor Who: Závoj smutku | Recenze

Název: Doctor Who: Závoj smutku
Originál: Doctor Who: The Shroud of Sorrow
Autor: Tommy Donbavand
Počet stran: 252
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

Píše se rok 1963, právě byl spáchán atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a téměř celý svět truchlí. Aby toho nebylo málo, lidé začínají vídat přízraky svých zesnulých příbuzných a přátel, které jim vyčítají svou smrt.
Tohle vypadá na případ pro blázna s modrou budkou, Doktora, a jeho společnici Claru!
(Omlouvám se, vážně nemám sílu psát nějaké delší úvody do děje)







Seriálu Doctor Who už nějaký ten pátek holduji, není proto divu, že mě v knihovně zaujala tahle kniha. Protože se DW většinou může pyšnit docela dost kvalitními a někdy až moc promyšlenými zápletkami, tak nějak automaticky jsem předpokládala, že s novelou tomu nebude jinak. Navíc se odehrává v roce 1963, což je díky jedné kingovce téma pro mě velmi zajímavé. Když k tomu přidáme melancholicky znějící název a anotaci, která čtenáři slibuje trochu temnější atmosféru, máme tu jednu velkou natěšenou blogerku. Bohužel jsem v tomto případě opět šlápla vedle.
Zdroj
Ať dělám, co dělám, zkrátka se mi nedaří najít vhodnější přidavné jméno pro děj, než hloupý. Je mi líto. Prostě hloupý a tečka. Abych to malinko zmírnila, hloupý děj nebyl úplně celý, spíš tedy jeho vyvrcholení. Ale ne, celé to byla blbost.
Zaprvé tedy, nějaké moje pomýlené představy o temnějším příběhu šly asi po třech kapitolách do jam pekelných. Potom si po většinu času si kniha udržovala jakous takous serióznost, o akci nebyla nouze, pěkně to odsýpalo, když však na scénu přišli klauni, musela jsem to na chvíli zaklapnout a dát si jeden hluboký nádech a výdech. Ze seriálu jsem zvyklá na jistou ulítlost, bez ní by to přece nebyl Doktor, kterého všichni tak zbožňujeme. Ale klauni? Vážně? No tak to pardon, na tohle je každá moffatovina krátká.  Jediná část v celé knize, která mi připadala podařená, byl moment, kdy se Doktor ponořil do hlubin svého smutku a připomínal si ztráty svých přátel.
Mimochodem, vraždu JFK tam zmiňovali maximálně dvakrát, takže se mi nedostalo uspokojení ani z hlediska historického. Vlastně to mohl autor zasadit do kteréhokoliv jiného období a zápletka by smysl neztratila.
Zdroj
Způsob psaní bych ohodnotila v celku dobře kdyby nebylo rozhovorů. Zkrátka tak stupidní dialogy, to si rovnou můžete přečíst moje fanfikce na Wattpadu, nepříjemný zážitek to bude stejný. Také mi hrozně vadily úplně nesmyslně použité hovorové výrazy. Nemyslím si, že by Clara, učitelka češtiny, někdy mluvila jako Pražák nebo hůř používala zkráceniny typu řekls, myslels. Takovéhle výrazy do knih patří pouze ve spojitosti s postavami, jako je třeba Hagrid, ale číst to na každé druhé straně... Dále bych překladateli nejraději zakroutila krkem za slovní spojení TARDISiny dveře. Ať si Doktor říká, co chce, pro mě bude TARDIS vždycky neživotného rodu. A přece taky neříkáme autovy dveře či domovy dveře, tak proč zrovna TARDISiny? Dále páchám pomyslnou sebevraždu za existenci slova sonáč. Proboha živého, to je tak hrozně těžké psát sonický šroubovák, nebo prostě šroubovák, všem nám přece došlo, že tam Doktor nehodlá svítit nářadím. Použití patvaru sonáč, to zaslouží Zlatého mývala. Nebo přinejmenším Stříbrného.
Zdroj
Musím na rovinu přiznat, že ani seriálová kombinace Jedenáctého Doktora a Clary nepatří mezi moje oblíbené, natož ta knižní. S Jedenáctkou to nebyla až taková hrůza, autor ho vystihl docela zdařile. I když, uznejme, že při psaní Jedenáctky, stačí jen vymyslet pár výtředností, ulítlých hlášek, k tomu přidat známou průpovídku, že motýlky jsou přeci cool, když se to hodí, nechat ho zakřičet: ''Geronimo!'' a jeho osobnost máme zhruba popsanou. Ale jindy divoká svéhlavá Clara mi v Závoji smutku připadala jen tak navíc, aby se neřeklo. Málem bych nevěřila, že se jedná o tu stejnou holku.
K ostatním postavám jaksi nemám nic, co bych napsala z jednoho prostého důvodu: Nijak mi v paměti neutkvěly. Už teď mám problémy vybavit si jejich jména, nebo kolik se jich tam vlastně objevilo.
Obálka ve mně vyvolává opět tu kýženou temnou atmosféru nějak související s atentátem na Kennedyho. Jen se mi zdá, že volba fotky Matta Smitha nebyla tak úplně šťastná, má přece takovou spoustu sexy fotek a oni vyberou zrovna tohle...

Pokud nejste fanoušky Doctora Who, radím vám s radostí knížku položit zpět na polici a použít ji jako lapač prachu, jelikož z ní stejně ničemu příliš neporozumíte. A pokud jimi jste, radila bych vám udělat to samé, případně ji věnovat nějakému Whovianovi pod dvanáct let (stále nemůžu uvěřit, že se to prodává v oddělení pro dospělé), ten možná počteníčko o jeho oblíbeném Doktorovi ocení více. Já Závoj smutku co nejrychleji bez milosti vrátím do knihovny s pocitem, že jsem to aspoň zkusila, a opět půjdu sledovat seriál, kde doufám žádní klauni oxidovat nebudou.

Hodnocení:
25%

Okomentovat