SCM music player

1. listopadu 2015

Analfabetka, která uměla počítat | Recenze

Název: Analfabetka, která uměla počítat

Originál: Analfabeten som kunde räkna

Autor: Jonas Jonasson
Počet stran: 414
Nakladatelství: Panteon
Vydání: první

Nombeko Mayeki je vysoce inteligentní mladá dívka, její barva kůže je ale tmavá, což není v šedesátých letech v Jihoafrické republice příliš vítaná skutečnost. Předpokládá se, že bude do konce života vynášet latríny na předměstí Johannesburgu. Život to nebude nijak dlouhý, s nejvyšší pravděpodobností skoná někde v příkopě s nožem v krku, nebo zemře na předávkování drogami.
Nombeko se s takovým osudem smířit v žádném případě nehodlá a vydává se na cestu do knihovny v Pretorii. Následuje shoda spousty šťastných i nešťastných náhod a ačkoliv Nombeko dovede skvěle počítat, rozhodně nikdy nepočítala s tím, že jednou bude sedět v jednom autě se švédským králem, premiérem a atomovou bombou o třech megatunách. 

Zdroj
Ti, kdo četli některé mé předchozí články možná ví, že si Analfabetku plánuju přečíst opravdu dlouho.  A jelikož se konečně naskytla příležitost k jejímu pořízení (konkrétně narozeniny), neváhala jsem. Trochu jsem se bála, že mě to snad nebude bavit, nicméně mé obavy byly naprosto zbytečné.
Jakmile jsem přečetla prvních pár slov, kniha mě doslova uchvátila a po příštích několik dní mě nezajímalo téměř nic jiného než spletitý osud Nombeko a jejích přátel. Napsána Analfabetka byla vážně s neskutečně vtipným sarkastickým humorem . Mnohdy jsem se při čtení neudržela a vybuchla v pobavený řehot až se po mně spolužáci otáčeli s výrazem ty-vole-ona-se-fakt-směje-knize vepsaným ve tvářích. A když se mě někdo náhodou otázal, co že je na té knížce tak ohromně legračního, nebyla jsem schopná mu to vysvětlit, protože by to nejspíš jen tak vytržené z kontextu neměl šanci pochopit.
Analfabetka se může pyšnit naprosto praštěným  (v dobrém slova smyslu ovšem) dějem, kde velkou roli hrají nejrůznější náhody a shody okolností. Kdyby se byť jen jediná z nich neudála, příběh by skončil úplně jinak. Čekala jsem, že se v knize objeví spousta matematiky, jíž nebudu rozumět, ale na těch čtyřech stovkách stran bychom jí tam našli docela malé procento. To mi vzhledem k mému negativnímu vztahu k tomuto předmětu ani v nejmenším nevadilo.
Zdroj
Děj byl zpočátku rozdělen na dvě hlavní linky, které se přibližně v polovině knihy (opět šílenou shodou náhod) propletly dohromady. První z linek patřila samozřejmě Nombeko a jejímu strastiplnému životu v Jihoafrické republice. Druhá z nich byla zasazena do Švédska a vyprávěla o neméně strastiplném životě dvojčat Holgera1 a Holgera2 (prosím, neptejte se, jak tomu jménu přišli).
Když už jsme u těch postav...
Hlavní hrdinka, Nombeko, je zkrátka sympaťačka od první strany a od této chvíle asi jedna z mých oblíbených ženských knižních hrdinek. Nepředpokládala bych, že i výhružka smrtí se dá říci mile a kultivovaně, nicméně Nombeko dokázala, že to rozhodně jde. Navíc je ještě velmi inteligentní a já chytré holky ráda.
I absolutní uhozenost a dokonalost vedlejších postav jsem si zamilovala. Do kolen mě dostávali jak dvojčata Holgerové, revolucionářka Celestine, tři Číňanky, nebo paranoidní americký hrnčíř.
Jasně modrou obálku obsahující jak kousek africké krajiny, tak matematické rovnice přímo zbožňuji. Dokonce i písmo, kterým je psán název a autor, je dobře zvoleno, to se totiž Čechům občas moc nepovede. Mám však ve zvyku vrchní obálky při čtení sundávat, nejinak tomu bylo i v tomto případě. Bohužel barva pod obalem byla hodně světlá a tím pádem i snadno zašpinitelná, takže po chvíli nošení v tašce už se na ní objevily fleky. A není nic horšího, než špinavá kniha.

Analfebetka, která uměla počítat vás mnohdy překvapí svými zvraty, rozesměje vtipným stylem psaní a šílenostmi některých postav. Jste už unavení z těch citově vyčerpávajících vážných knih u nichž věčně napjatí jak kšandy čekáte, kdo první zaklepe bačkorama? Zkuste Analfabetku. Napjatí jak kšandy budete i tak, ale aspoň se u toho řádně pobavíte.

Hodnocení:
97%



Okomentovat