SCM music player

27. února 2016

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti | Recenze

Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Originál: Miss Peregrine's home for pelicular children
Autor: Ransom Riggs
Díl: 1/3
Počet stran: 360
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

Po záhadné smrti svého milovaného dědečka se Jacob vydává na ostrov poblíž Irska, kde děda za druhé světové války vyrůstal v sirotčinci spolu s dětmi, které podle jeho příběhů oplývaly nanejvýš podivnými schopnostmi. Těmto věcem ale Jacob už dávno nevěří a chce poznat, co tehdy dědeček prožíval doopravdy. Zda to byly doopravdy zlaté časy jeho života, nebo zažil takovou hrůzu, že o ní nedokáže mluvit jinak než přes neuvěřitelné historky.
K Jacobovu překvapení se však to, co mu dědeček vypravoval a ukazoval na spoustě fotografií, blíží pravdě mnohem víc, než si původně myslel. Jeho dávní dětští přátelé totiž podle všeho stále žijí.

Ať už čtete knihy nebo ne, vydání Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti (fakt bylo nutné dávat tomu tak dlouhý název?) jste aspoň napůl oka zaregistrovat museli. V té době na vás tahle šedivá kniha koukala z plakátu každého knihkupectví, okolo něhož jste prošli a v časopisech se to jen hemžilo recenzemi. Mě tenhle humbuk tehdy obloukem minul a k Sirotčinci jsem se dostala až během poslední doby.

Zdroj
Ať už za to mohla děsivě vypadající obálka, slovo sirotčinec, které si podobně jako blázince, nemocnice či staré domy spojuji se strašidelnými věcmi, nebo nálepka horor z knihovny, zkrátka jsem od knihy čekala něco doopravdy děsivého na způsob Příšerných příběhů.
On to ale vlastně vůbec horor nebyl. Šlo spíše o fantasy knihu, jež měla sice příběh velmi originálního rázu, jisté zklamání mi to ale stejně nevynahradilo. Připadalo mi totiž, že se autor mermomocí snažil tam nacpat co nejvíc fotek (které byly mimochodem skutečné a provázely nás celým příběhem - další velké lákadlo knihy) a příběh zaonačit tak, aby k nim seděl, ale některé věci byly opravdu zbytečné. Fotek by se dalo klidně ubrat a měly by být použity spíš jako prvotní inspirace, než aby na ně byl děj nepřirozeně nalepený.
Ačkoliv Sirotčinci slečny Peregrinové v žádném případě nemohu originalitu upřít, zápletka na mě ale přesto zapůsobila, jako hrozně nezáživná hloupost. A to mám žánr fantasy ráda. Nechápejte mě špatně, celá ta věc s podivnými dětmi hlavu a patu měla, ale knížka byla prostě příliš předvídatelná. Dočetla jsem ji jen z donucení a s vroucným přáním, ať už to konečně skončí.

Zdroj
Dalším kamenem úrazu se staly postavy. Hlavní hrdina Jacob  byl pro mou maličkost naprosto nezajímavý a kdybych si teď na Databázi knih znovu spěšně neprolétla anotaci, zapomněla bych i jeho jméno.
Jakmile se na scéně poprvé objevila Emma, dívka, která to uměla s ohněm, okamžitě mi prolétlo hlavou: Ona a Jacob budou na konci knihy spolu. No neměla jsem pravdu?
Ostatní postavy podle mě nemá cenu rozebírat, jelikož a) si nepamatuju, jak se jmenují, což znamená, že b) jejich osobnosti byly více či méně shrnuty jejich speciálním nadáním a tím to haslo, tudíž jsem si k nim žádný valný vztah nevytvořila.

Abych tady pořád jen nefňukala, jak strašně mě to nebavilo, musím ještě nějaká ta pozitiva z knihy vytřískat. Toho hlavního si všimneme hned, jak nám na ni padne zrak - ano, hádáte správně, je to obálka a grafické provedení jako takové. Už jsem zmiňovala staré fotky, které (když od toho odstřihneme ten příběh) vypadaly naprosto fantasticky a občas jste kroutili hlavou, co to s těma lidma kdysi bylo, že fotili takové šílenosti. I když při projíždění Instagramu některých výkvětů naší školy mě napadá dočista to stejné, takže takový rozdíl to zase není.

Sirotčinec slečny Peregrinové sice při zběžném prolistování působí nádherně, jakmile jsem se ale do knihy začetla, tak slavné už to nebylo. Kdybych ji četla tak o čtyři roky dříve, nejspíš by mi nezáživný děj příliš lpící na fotografiích, ani nevadil. S dalšími díly už asi nemíním ztrácet čas, jestli autor hodlá v podobném duchu pokračovat.

Hodnocení:
35%


Okomentovat