SCM music player

9. února 2016

Splynutí | Recenze

Název: Splynutí
Originál: Fuse
Autor: Jullianna Baggott
Díl: 2/3
Počet stran: 512
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

Pressii, Partridgeovi a jejim přátelům se úspěšně podařilo uniknout Speciálním jednotkám z Dómu, zbavit se Ingershipa, vůdce OSR, a zachránit jeho manželku a získat cenné informace v podobě zvláštních černých skříněk. Ty jsou ale uzamčeny kódem, všechny důležité údaje, které by mohly pomoci k dobytí Dómu jsou nedostupné.
Dóm se navíc z předchozí porážky rychle vzpamatoval a posílá ven dívku Wildu s poselstvím: „Vraťte nám našeho syna, jinak zabijeme rukojmí.“ Tím synem je samozřejmě myšlen Partridge, který odtud před nedávnem uprchl pod vidinou nálezu své údajně mrtvé matky. Když začínají umírat první lidé, stojí Partridge před těžkým rozhodnutím. Vrátit se domů, do klece ovládané jeho otcem nebo mít na svědomí životy nevinných? 

První díl této trilogie, Čistý, mi učaroval po několika stranách a já se těšila na druhý díl jako malé děcko nebo průměrný Američan na Vánoce.  Jak jsem tedy byla se Splynutím spokojená?

Odpovím rovnou. Málo. Snad mi nesvědčí to, když čtu jednotlivé díly knižních sérií s velkým odstupem nebo už to pro mě nebylo tak nové a neokoukané jako při čtení Čistého, ale Splynutí mě zkrátka a dobře docela zklamalo. Měla jsem pocit, že se první tři čtvrtiny knihy v podstatě nic nedělo a dalo by se to minimálně o sto stránek zkrátit. Začátek působil ještě docela slibně, ale od poloviny se do toho začalo plést až moc romantiky. Nechápejte mě špatně, já romantiku v knihách zbožňuju. V Čistém by se našlo jen pár jemných náznaků a tak mi to také vyhovovalo. Jenže tady začíná láska získávat čím dál větší roli v příběhu, což by nebylo až tak špatné (mrtvý bod taky není ideální stav), kdyby se nezačala situace komplikovat přidáváním nových postav mezi dosavadní páry. Zase. Omluvte mě, už nemám sílu to kritizovat. 
Ke konci se už podíl akce a napětí začínal zvyšovat a kniha se zase o něco přiblížila Čistému, jak si ho pamatuju. Posledních několik stran mě dočista dorazilo a velmi mě zajímá, jak bude pokračovat další díl. 
Zdroj
Musím opět pochválit prostředí venkovního, postapokalyptického světa, které je surové, divoké a přesto svým způsobem krásné. Ostře kontrastuje se sterilním Dómem skrz naskrz prosáklým lží a přetvářkou. 
Kniha byla psaná už trochu méně chaotickým stylem než Čistý, ale myslím, že jí to v tomto případě spíše uškodilo a ve srovnání s první knihou se mi četla podstatně hůř

Mé pocity z Pressie se zatím nezměnily, stále mi připadá jako úžasná hlavní hrdinka. Během posledních stran, ale udělala buď neskutečnou kravinu nebo naprosto geniální věc. Nejsem si však jistá, co z toho to přesně je, takže názor na ni raději ještě neměním.
Partridge se ve Splynutí opět nechoval zrovna dvakrát racionálně a upřímně nerozumím tomu, jak může ještě chovat city ke svému otci, který, jak známo, povraždil většinu planety včetně jeho manželky a staršího syna. A to není zdaleka všechno. Náš milý Partridge by si měl trochu srovnat priority. 
Ani Lydu zrovna moc nemusím, i když na ní vlastně není nic, co by se dalo nemít rád. Připadá mi prostě příliš dokonalá. 
Zato El Capitaina s Helmudem na zádech a Bradwella mám ráda stále stejně. 

Líbí se mi, jak obálky všech dílů série tak hezky ladí a vždycky budete vědět, že patří k sobě. Sice jsou docela zvláštní, ale celá tato série taky není zrovna obyčejná.

Musím s politováním říct, že Splynutí mě hodně zklamalo. Ona originalita se skoro vytratila s přibytím milostných trojúhelníků a romantických zápletek, které nejsou až tak potřebné. Kvůli nedostatku napínavých částí se kniha také pomaleji četla a pořádná akce se nahromadila teprve na konci, každopádně stála za to. Pozitivním prvkem je opět dystopické prostředí a postavy, které známe z prvního dílu. Těch nových tam až tolik nebylo a myslím, že nestojí ani za zmínku. 
Je mi líto, že musím dát Splynutí tak nízké hodnocení, tady ale bohužel negativa převažovala.

Hodnocení:
50%

Okomentovat