SCM music player

9. října 2015

Čistý | Recenze

Název: Čistý
Originál: Pure
Autor: Julianna Baggottová
Díl: 1/3
Počet stran: 476
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

Po Explozích už není nic jako dříve.
Ti šťastnější, Čistí, se uzavřeli v neproniknutelném Dómu a čekají, až bude Země zase vhodná k žití.
Ostatní lidé, kteří se do bezpečí před Explozemi nedostali včas, se nyní děsivě znetvoření snaží přežívat v krutém světě venku, kde to má pod palcem vojenský systém OSR a kruté vraždění je zde na denním pořádku.
Pressia a Partridge pocházejí každý z úplně jiných světů, přesto se jejich osudy navzájem propletou, když Partridge utíká z Dómu a vydává se hledat svou matku, jež se údajně přežila Exploze. Při svém putování potkává Pressii, která se skrývá před OSR. Dosáhla totiž šestnácti let a nastal čas, aby vstoupila do armády. Jenže Pressia má v boji šanci maximálně jako cvičný terč a s takovým osudem se smířit nehodlá. Pod vidinou léčby svého nemocného dědečka se Pressia rozhodne Partridgeovi pomoci.



Abych pravdu řekla, tak jsem vždycky Čistého považovala za průměrnou  ničím příliš zajímavou dystopii. Jakmile se mi ale kniha dostala do rukou, rychle jsem svůj názor změnila. Protože Čistý obyčejnou dystopií ani zdaleka není.
Zdroj
První věcí, jež mě na Čistém zaujala, je prostředí. Lidé v době Explozí splynuli s tím, co měli právě nejblíže, ať už to byla věc, zvíře, jiný člověk nebo třeba chodník. Nikdo nezůstal ušetřen. To mi připadalo pořádně děsivé a ve spojení s bombami zničenou krajinou...přivodilo mi to docela slušnou depresi.
Chvíli trvalo, než se Čistý trochu více rozjel, ale jakmile se tak stalo, nedokázala jsem se od knihy odtrhnout.
K depresivnímu nádechu příběhu ještě přispíval strohý styl psaní, který mi ke knize výborně seděl. Když jde o život, na květnaté popisy či dlouhé rozhovory prostě není čas. Občas mi to však přišlo mírně chaotické, takže jsem si občas nebyla úplně jistá, co se to právě stalo.
Příjemně mě překvapilo, že se nevypráví pouze z pohledů dvou hlavních postav, mohli jsme se na svět zničený atomovou bombou podívat i z perspektivy Lydy, dívky z Dómu, nebo člena OSR, El Capitaina.
Zdroj
Troška té romantiky zkrátka nesmí v pořádné youngadultovce chybět. Ani u Čistého tomu není jinak. Protože ať lidstvu provedete cokoliv, láska si najde cestičku všude (okay that was deep). -možná trochu spoiler- Hlavní hrdinové protentokrát neskončí spolu, což mi přišlo fajn, protože Pressia a Partridge mi k sobě stejně moc neseděli. Navíc by to bylo to slovo na i...no dobře, stačilo se spoilery. -konec možná trochu spoileru- 
Nemůžu si pomoct, ale zkrátka nemůžu si vybavit jedinou nesympatickou postavu. No, i když Partridgeův otec by zasloužil ránu rezavou trubkou po hlavě.
Pressiu jsem si oblíbila takřka během prvních několika stránek. Ačkoliv se na venek jevila jako odvážná dívčina, v jádru byla stále malou holčičkou toužící po teplé náruči své matky, kterou nikdy nepoznala.
Ze začátku jsem značně pochybovala nad Partridgeovým zdravým rozumem, protože takhle zdrhnout do úplně neznámého šíleně nebezpečného venkovního světa, kvůli tomu, že otec jedinkrát mluvil o jeho údajně mrtvé matce v přítomném čase...No nevím, co by milý naivní Partridge dělal, kdyby to nevyšlo. Ale přece ho mám ráda.
Zdroj
Mezi další postavy, jež se mi dost zamlouvaly bych zařadila Bradwella s jeho ptáky v zádech (myslím to doslova, vážně měl k zádům přirostlých několik opeřenců) a El Capitaina s jeho prakticky neoddělitelným (opět myšleno doslova) bratrem Helmudem.
Obálka vypadala hodně zajímavě, nepřišla jsem však na to, jak souvisí s příběhem. Ani zelené oči tam, myslím, nikdo neměl. "Nálepku" s nápisem Pro fanoušky Hunger games jsem taky nepochopila, protože s HG to opravdu mnoho společného nemá. To tam mohli se stejným výsledkem střelit třeba Divergenci. Lépe by to podle mého vystihl nápis Pro fanoušky dystopických sérií. Ale to by asi nedosáhlo kýženého propagačního efektu...

Čistého bych já osobně doporučila každému milovníkovi dystopických sérií. Je to zase něco jiného, než klasické dystopie. Temnější, méně se tu řeší milostné vztahy, větší důraz je kladen na rodinu, vzpomínky a hlavní dějové linky jako takové.
Tahle kniha mě opravdu zaujala a nemůžu se dočkat, až si přečtu Splynutí.

Hodnocení:
85%








Okomentovat