Solitaire | Recenze

Název: Solitaire
Originál: (jak jinak) Solitaire
Autor: Alice Oseman
Počet stran: 328
Nakladatelství: CooBoo
Vydání: první

Tori je tichá pesimistická dívka, které k životu stačí jedna opravdová kamarádka, Tumblr a dostatek dobrých filmů.
Její více či méně poklidný život se však obrátí vzhůru nohama, když se na škole objeví skupina lidí jménem Solitaire. Nikdo netuší, kdo mezi ně patří, ani o co jim vlastně jde. Jisté je jen to, že zanedlouho opět vymyslí nějaký podivný žert rozvracející chod školy a zveřejní jej na svém blogu. Aby toho nebylo málo, narazí Tori jednoho dne na Michaela Holdena. Ten je jejím úplným opakem, přesto si tihle dva rozumí a začínají po oné tajné skupině pátrat. Tori to nejdříve ani trošku nezajíma, záhy ale zjišťuje, že Solitaire s ní má společného mnohem víc, než se na první pohled zdá...


Solitaire mě mezi těmi tunami knih na poličkách veřejné knihovny zaujala zejména svým do očí bijícím oražovým hřbetem, jenž prostě nelze přehlédnout. Také podtitulek Tohle není žádná love story kontrastující s barevně vyvedeným srdcem na obálce mě docela zmátl a po přečtení anotace kniha neprodleně putovala ke mě domů. Svůj podíl na tomhle mělo také to, že autorkou je dívka pouze o čtyři roky a pět dnů starší než já sama. A to, že její kniha vyšla i v takovém zapadákově, jako je Česká republika, už o něčem svědčí.

Zdroj

Solitaire jsem přečetla během jediného večera a neskutečně se mi tato kniha zalíbila.

Příběh byl originální, neokoukaný a hodně zajímavý. Nejprve se to zdálo býti docela klidnou knihou, napětí se však brzy začalo pomalu, ale jistě stupňovat, což mě nutilo číst stále dál. Mezi napínavějšími částmi se hojně vyskytovala trochu hlušší místa, která můžou dosti lidem vadit, mě ale i tyto části velmi bavily. Vše vyvrcholilo docela dramaticky v posledních několika kapitolách.
Kniha se mi zdála docela zdařile napsána, jen ke konci jsem některé věci musela číst několikrát, protože mi jaksi stále nedocházelo, co se to děje. Občas jsem také mezi řádky našla zmínku o jednom z oblíbených shipů či narážku na některý seriál a musím říct, že mě to vždy dokázalo pobavit.  Solitaire obsahoval i spoustu odkazů na sociální sítě, hlavně tedy Tumblr, čemuž nemusí všichni úplně rozumět. Pokud však máte alespoň základní znalost angličtiny (nebo aspoň umíte použít Google), nebudou vám výrazy typu reblogovat či postnout dělat sebemenší problém. Konec mi přišel takový useknutý, hodilo by se přidat alespoň nějaký kraťounký epilog, abychom se přesvědčili, že opravdu vše skončilo tak, jak mělo, nedošlo k žádné sebevraždě a tak podobně.

Zdroj

Ačkoliv jsem již zmiňovanému podtitulku nevěřila, ani co by se za nehet vešlo, k mému překvapení vážně žádnou velkou love story nešlo. Lásku bychom tam našli spíš jako vedlejší téma, protože to přece jenom byla kniha o dospívajících a bez té pusy by se to přeci jen neobešlo.
Co mě ale na Solitairu vážně nadchlo, byly postavy.
Tori, snad nejpesimističtější a nejflegmatičtější (Adalyn si libuje v dlouhých cizích slovech) hlavní hrdinka, s jakou jsem se kdy v životě setkala. Občas se chovala dětinsky a mnohokrát neudělala to správné rozhodnutí, stejně jsem si ji ale oblíbila. Máme totiž dost věcí společných (závislost na internetu, neschopnost bavit se s lidmi, počet přátel...).
Michaela zkrátka nešlo si nezamilovat. Prostě ne. Nepřipadal mi jako typický pan Dokonalý, jakých jsou YA knihy doslova plné. Jeho nálada byla stále veselá a pozitivní, s hlavní hrdinkou proto neměli společného téměř absolutně nic. Přesto se z nich stali dobří přátelé.
Z vedlejších charakterů se mi zamlouval hlavně Toriin mladší bratr Charlie, opět se zde projevila moje slabost pro homosexuální postavy.

Solitaire vskutku žádná love story není. Jedná se spíše o příběh o přátelství a boji hlavní hrdinky se sebou samou. Přiběh rozhodně není dokonalý, má sem tam nějakou mezeru, do níž by se dalo docela dobře rýpat. Postavy také často jednají, jako by jim bylo o několik lét méně, než jim ve skutčnosti je. Bez ohledu na všechny tyto faktory na mě kniha jako celek velmi zapůsobila. Přece jenom napsat tohle v devatenácti mi připadá jako úctyhodný výkon a věřím, že další autorčina tvorba už bude jen lepší.

Hodnocení:

80%