Kuromoriho meč | Recenze

Název: Kuromoriho meč
Originál: The Sword of Kuromori
Autor: Jason Rohan
Díl: 1/2
Počet stran: 320
Nakladatelství: Egmont
Vydání: první

Výlet Kennyho Blackwooda do Japonska nabere zajímavý vývoj, když je hned na letišti v Tokiu z neznámého důvodu zatčen a vzápětí během jízdy policejním autem unesen (nebo zachráněn?) neznámým motorkářem. Navíc zjišťuje, že má zvláštní schopnost vidět démony a jiná nadpřirozená stvoření, která zůstávají očím většiny lidí skryta. Brzy se však ukáže, že Kenny taky v žádném případě obyčejný není. Je totiž osudem předurčen k zabránění zemětřesení obrovských rozměrů, jež má zničit většinu americké pevniny. To se mu ale může podařit jedině s Nebeským mečem. Bohužel nikdo nemá tušení, kam meč Kennyho dědeček před lety ukryl  a Kenny si plýtvat časem rozhodně nemůže dovolit!




Hlavním lákadlem k přečtení této knihy bylo pro mě to, že děj měl být úzce provázaný s japonskou kulturou. A já, zapřísáhlý japanofil jsem si ji zkrátka nemohla nepřečíst!

Zdroj

Abych pravdu řekla, nečekala jsem nic světoborného. Protentokrát jsem se vyjímečně nezmýlila.
Děj měl spád, neustále se bojovalo s démony, či někam rychle spěchalo.  Ale všechno mi připadalo strašně moc hrr. Věci, které by zabraly hrdinům několik měsíců Kenny zvládl za pár dnů a vztahy, jenž by se za normálních okolností formovaly léta se vyvinuly za necelý týden. Jakoby někdo nacpal trilogii do jediné třísetstránkové knihy. Kdyby to autor hrdinům trochu zamotal, přidal víc zápletek, tak by jen tento první díl trilogií klidně mohl být. No připadá vám normální, aby se někdo například naučil brilantně čarovat pomocí znaků kandži v průběhu přibližně tří dnů, přičemž tři dny obyčejně trvá, než si ty kandži vůbec zapamatujete? Inu náš milý Kenny to přesně takhle dokázal, přičemž ještě dovedl u kouzlení znaky vůbec nepoužívat, což je prý pouze výsada bohů! Takže již asi tušíte, co bylo hlavní slabinou celé knihy. Ano, hádáte správně. Je to klišé.
Proroctví, jenž může naplnit pouze hlavní postava. Když se tak nestane, zemřou miliony lidí. A jakmile se hrdina stane součástí tohoto proroctví, někdo, koho vroucně miluje, příjde o žívot. Pardon, ale jen z těchto několika vět mi klišé v čiré kapalné formě přímo vytéká z uší. K tomu přidejme únos otce, nevysvětlitelně silnou lásku k dívce, s níž se nezná ani měsíc, zdánlivě nedodržitelný časový termín, špetku mafie a happyend. Tadá! Klišovitost se mi odpařuje z těla spolu s potem.

Zdroj

Kuromoriho meč se mi ale hrozně líbil v tom ohledu, že se odehrával právě v Japonsku. Zemi, kam bych se ze všech míst na světě podívala (čti: okamžitě nastěhovala) nejraději. Kniha nás nepřímou formou seznamuje s japonskou kulturou, jež se neskládá jen ze suši a animovaného péčka, jak si spousta dnešní mládeže myslí. Setkáváme se také samozřejmě se spoustou japoské mytologie. Jelikož základní věci typu co jsou jókaiové a júreiové, nebo kdo je to bohyně Amaterasu, znám z přednášek, tak na mě mnoho překvapivých informací nečekalo. Ale o existenci některých jiných méně proslulých potvor jsem mnohdy vůbec netušila.
V knize se hojně objevovaly některé fráze v japonštině. Když trochu déle sledujete anime, dokážete většinu z nich pochopit. Pro ty, kdo tomuhle typu seriálů příliš neholdují, nebo příliš mnoho frází během koukání nepochytili (můj případ), se na konci nachází slovníček. Tohle mi připadalo taky docela fajn, jelikož se japonsky už chvíli učím a nové věty a slovíčka jen vítám. Také jste se čtenář může přiučit několika základním kandži znakům. Pro mě ale znak pro strom či člověka nejsou žádnou velkou novinkou. A silně pochybuju, že někdy využiju znalost kandži pro psíka mývalovitého.
Jen mi přišlo malinko divné, že se překladatelka rozhodla skloňovat japonské zdvořilostní přípony. Uznejte, že Kene-san, zní o dost lépe nežli Ken-sane. Navíc se tohle objevovalo v každé třetí větě a vážně mi to vadilo.

Za další velký zápor této knihy by se daly považovat postavy.

Zdroj

Kenny byl ze dvou hlavních hrdinů ten snesitelnější. Sice mi celá ta věc s proroctvím pořádně lezla na nervy, Ken však ze začátku působil docela jako obyčejný americký kluk, který se náhle ocitl v úplně sám v neznámém prostředí a přitom zjišťuje, že má udělat jakousi šíleně nebezpečnou věc, jen proto, že to kdysi dávno někdo řekl. Časem se z něj k mé lítosti začal stávat učebnicový příklad nudného hrdiny, což mě docela zklamalo.
Kennyho kamarádka Kijomi vypadala ze začátku nadějně, záhy jsem však přišla na to, že se chová strašně nelogicky a náladově. Chvíli si s Kennym úplně normálně povídá, potom následuje hrozně hlubokomyslný srdcervoucí rozhovor, přičemž se málem oba rozbrečí a vzápětí jí oči září nadšením. To vše během ani ne deseti minut, dámy a pánové. Ne, Kijomi mezi mé oblíbené ženské postavy nikdy přidat nehodlám.
Na rozdíl od jiných věcí, byla obálka knížky opravdu fantastická. Hned na první pohled je každému jasné, že Japonsko a jeho mytologie v příběhu hraje důležitou roli. Ilustrace na ní se mi taktéž velice zamlouvaly. I vnitřní úprava knihy byla tématicky laděná, obzvlášť mě nadchlo číslování kapitol v japonskými číslicemi.

Bohužel ani to moje milované Japonsko dýchající na čtenáře z každičké stránky Kuromoriho meče mě nepřesvědčilo, abych tuto knihu považovala za dobrou. Omlouvám se, nejde to.
Pokud vás také hodně zajímá japonská kultura a mýty, klidně to s tou knihou zkuste, třeba ji dokážete ocenit o něco víc, než já.

Hodnocení:

35%