Něco o mém hudebním (ne)vkusu

Hudba je v dnešní době nedílnou součástí každého z nás. Dokáže povzbudit a pozvednout náladu i v to nejsychravější pondělní ráno, zdánlivě nekonečné cesty autem jsou se sluchátky hned o něco veselejší, jakákoli sportovní aktivita je bez energické hudby prakticky nepředstavitelná a s uklidňujícím soundtrackem z vašeho oblíbeného filmu se ta matika hned šrotí lépe.
Hudebních žánrů existuje nepřeberné množství, u většiny ani nevíte, co si pod tím názvem máte představit. Každý si tu může najít to svoje. A protože si myslím, že pokud nezjistíte, jaký má člověk hudební vkus, nikdy ho pořádně nepoznáte, rozhodla jsem se vám přiblížit, které písničky mi zpříjemňují špatné dny, díky kterým se mnou musíte chvíli třepat, než vás začnu vnímat a které vyřvávám po domě, když nikdo neposlouchá.




S poslechem hudby do sluchátek jsem začínala už v raném věku, kdy jsem dostala (překlad: vybrečela) svůj první mobilní telefon, na který dodnes s láskou vzpomínám. Tehdy se právě rozjížděla éra posílání souborů přes Bluetooth, takže se mi v mobilu hned nastřádala slušná sbírka písniček. V té době jsem ještě hudbu příliš neřešila, prostě se mi líbilo to, co se líbilo všem. Tím myslím popové hitovky, které zrovna hráli v rádiu.

Podobným způsobem to pokračovalo přibližně do předminulého léta, kdy jsem objevila (společně s anime) kouzlo rockové hudby. Do té chvíle jsem občas zaexperimentovala s nějakým méně známým popem, vždycky jsem se ale vrátila ke staré dobré Evropě 2. Hlasité bicí a kytarová sóla kapely Green Day mi ale učarovaly natolik, že jsem už žádnou rádiovou hitparádu dobrovolně po dva roky nezapnula. Ke Green Day potom přibyla My Chemical Romance, rockem to ale zdaleka nekončilo. Díky své oblíbené internetové umělkyni, Virii, jsem přišla na chuť fantastické skupině Panic! At The Disco, jejíž hudbu si nejde s ničím jiným splést, protože je prostě svá a já ji miluju. Dále jsem si oblíbila písničky od Arctic Monkeys, Royal Blood, Imagine Dragons a Red Hot Chilli Peppers.
Během léta 2015 se moje primárně rockové (a alternative rockové a indie rockové) hudební zaměření začalo chýlit ke konci, díky objevu islandských Of Monsters And Men, kteří hrají indie folk. Do tohoto žánru jsem se doslova zbláznila, zatím mě to ještě nepřešlo. Spojuji si ho s divokou přírodou a volností, což se mi v našem smogem udušeném městě náramně hodí. Krom OMAM jsem si na žebříčcích oblíbených indie folkových kapel vytipovala Fleet Foxes a zpěvačku Daughter, kamarádka mi doporučila (opět islandského) zpěváka Ásgeira. Občas si také poslechnu Mumford And Sons nebo The Lumineers. Mezi mé nejnovější přírustky do MP3 přehrávače patří Keaton Henson spolu s kapelou Mighty Oaks.

Na učení se u hudby se zpěvem nemůžu soustředit, proto raději poslouchám soundtracky, nejlépe z filmů studia Ghibli či jiných anime a na You Tube mám oblíbenou jednu kompilaci klavírních skladeb, u níž se mi moc dobře píše. Sem tam taky zabloudím na Spotify a pustím si pár playlistů pro lepší koncentraci, ale neplacená verze Spotify stojí pěkně za houby, takže jakmile mi skončilo sedm dní zadarmo, aplikaci jsem si odstranila.

A protože je tohle primárně knižní blog, jistě vás zajímá (i když nejspíš asi ne) jestli poslouchám hudbu i u čtení.
Když si dělám takové ty knižní chvilky s čajem a čokoládou, rozhoně si k tomu písničky zapnu. Problém je, že málokdy hudba ladí k tomu, co zrovna čtu, tudíž neustále odbíhám a přepínám, protože číst silně romantickou scénu při kýčovitém západu slunce za zvuku bojového soundtracku ze Star Wars bohužel moc nejde.

Pokud byste se mě zeptali, který interpret, písnička či album je mé nejoblíbenější, nebudu schopná vám na tuto otázku odpovědět. Všichni zpěváci a kapely uložené v mé MP3 jsou také pevně uložené v mém srdci a mám je ráda všechny stejně. Něco poslouchám častěji, některé songy pustím jen, když na ně mám náladu nebo když si chci připomenout nějaké období mého života.

Jaký je váš vztah k hudbě? Který žánr/zpěváka/skupinu posloucháte nejraději?

Zdroje obrázků: We heart it