My děti ze stanice ZOO | Recenze

Název: My děti ze stanice ZOO
Originál: Wir Kinder vom Bahnhof ZOO
Autor: Christiane F.
Počet stran: 262
Nakladatelství: Oldag
Vydání: první

Příběh, který v 80. letech otevřel oči mnoha lidem, jež o velkém problému mladistvých s drogami v Evropě nevěděli nebo jej přehlíželi, je napsán podle vyprávění mladé dívky Christiany. Ta se po přestěhování do betonového berlínského sídliště Groppiusstadt a následnými rodinnými problémy nechává v pouhých dvanácti zlákat svými přáteli ke své první omamné látce - hašiši. Nezůstává to však jen u něj. Dívka si brzy začíná píchat heroin, stane se závislou a jelikož drogy nejsou zrovna levná záležitost, začíná si na něj spolu s kamarády vydělávat prostitucí. Protože si uvědomuje, že závislost je špatná, snaží se odvykat, ale ve chvíli, kdy si je již skoro jistá, že nad heroinem zvítězila, znovu a znovu padá do onoho bludného kruhu.

O My děti ze stanice ZOO jsem toho slýchala hodně, a tak když u nás ve třídě vypukla všeobecná posedlost touto knihou, přičemž to přečetlo naráz tak pět lidí (což je rekord), také jsem to s ní zkusila. Bláhově jsem se domnívala, že po mých zkušenostech s několika Kingovými horory se mi už, co se nechutnosti týče, žádná knížka příliš dostat pod kůži nemůže a považovala jsem se za plně připravenou ponořit se do berlínské komunity narkomanů. Inu, mýlit se může každý, ale tak kolosální omyl se mi už dlouho nepovedl.

Zdroj

První polovinu knihy jsem doslova zhltla se zatajeným dechem. Překvapilo mě, jak snadno se dítě může k drogám dostat, jak snadno se může stát závislým. Zrovna když jsem si začínala myslet, že jsem už proti vysoce depresivní atmosféře imunní, uvědomila jsem si, že hlavní hrdinka je vlastně skoro stejně stará jako já. To s jakou otevřeností a upřímností líčí všechny hrůzy, kterými si prošla a které si já ani neumím - a ani nechci - představit, mě úplně dostalo. Dokonce tak, že jsem se tu knihu neodvažovala další týdnen znovu otevřít. Druhá půlka se soustředila především na nekonečné procesy odvykání a opětovná sklouznutí zpět do světa "heráků". Tahle část mi přišla už o něco méně zábavná (pokud by se ten pocit složený ze znechucení a mantry musím-to-přečíst dal popsat jako zábava) a když už Christiana snažila odvykat si asi po třetí, byla jsem už i trochu znuděná. Na druhou stranu ale chápu, že takhle to prostě je, že nejde jen tak říct: "Tak, a teď přestanu."

Zdroj

V případě Christiany a jejích přátel jsem často zapomínala jejich skutečný věk. Teprve když jsem viděla fotografickou přílohu a prohlížela si přítele hlavní hrdinky, Detlefa, který vypadal naprosto normálně, jestli pomineme fakt, že byl drogově závislý a na prostituci se dal ještě dříve než jeho holka. Dále mě zasáhl portét Babsi, jež v pouhých čtrnácti letech heroinu podlehla. Fotografií tam samozřejmě bylo mnohem více, ale kdybych se měla rozepisovat, jak na mě která z nich zapůsobila, byli bychom tady do Vánoc.
Christiana mi jako osoba nepřipadala vyloženě blbá, ba naopak. Už jen to, že se snažila nějakým způsobem drog zbavit je vcelku obdivuhodné. Na druhou stranu mi v některých částech, kdy si malovala růžovoučkou budoucnost bez heroinu a za chvilku si šla znova píchnout, jen aby dokázala, že už není závislá (čímž ovšem opět závislá být začala), přišla dost naivní.

My děti ze stanice ZOO je bezesporu knihou, z níž si toho spoustu odnesete. Žádné přednášky na policejní stanici vám návykové látky tak neznechutí. Právě díky ní se u mě drogy přemístily na první místo seznamu z hlavních věcí, které v životě NIKDY NIKDY NIKDY nehodlám zkusit. Tato knížka je jednou z mála knih, jež by si měl přečíst úplně každý, protože je to dle mého názoru ta nejlepší drogová prevence, jakou si kdo může přát.

Hodnocení:

98%