Řekni vlkům, že jsem doma | Recenze

Název: Řekni vlkům, že jsem doma
Originál: Tell the Wolves I'm Home
Autor: Carol Rifka Bruntová
Počet stran: 416
Nakladatelství: Jota
Vydání: první

June Elbusová nejlepšího přítele nenašla mezi svými vrstevníky jako většina čtrnáctiletých dětí. Téměř každé volné odpoledne tráví se svým strýcem Finnem, umírajícím na AIDS. Právě tyto chvíle jsou pro ni jedny z nejmilejších okamžiků jejího života. Finn je totiž jediný, kdo v ní nevidí jen divnou holku ve zvláštních botách, a bere ji takovou jaká je. Ale jak už to s umírajícími lidmi bývá, brzy June opouští a zanechává po sobě pouze velikou čajovou konvici, tajemný obraz June s její sestrou, který na sklonku života namaloval, a (ne tak úplně) opuštěný byt v New Yorku.


Konečně jsem se dohrabala k napsání názoru na můj první recenzní výtisk od Megaknih. Kniha Řekni vlkům, že jsem doma mě lákala jak obálkou, tak velmi zajímavou anotací. Šíleně jsem se na ni těšila, což se sice mnohdy nevyplácí, v případě této knížky však byly mé obavy naprosto zbytečné.

Popravdě řečeno nevím jistě, co mám o téhle knize psát. Miluju ji. Dohnala mě téměř k slzám. Nedokážu tady jen tak probírat styl psaní nebo tak něco. No zkusím to.
Příběh se soustředil zejména na vztahy mezi lidmi, které byly opravdu skvěle promyšlené. Tak, že i tu sebeotravnější postavu jste na konci, kdy se všechno rozuzlilo a odhalily se pravé důvody jejich chování, začali chápat či dokonce litovat.

Zdroj

Kniha se četla trochu pomaleji, když už jsem si ale zvykla na to, že děj zahrnuje spíše každodenní život hlavní hrdinky než nějaké dramatické zvraty, podařilo se mi ji přelouskat za poměrně krátký čas. Přesto to bylo spíše poklidné čtení, u něhož je nejlepší hezky se zachumlat do deky a plnými doušky nasávat jeho úžasnou atmosféru. Líbilo se mi, že přestože se tam žádná romantika téměř nenacházela, kniha byla lásky přímo plná. Mohli jsme ji spatřit ve všech možných podobách a způsobech, jakým ji jednotlivé charaktery vyjadřovaly.
Jelikož jedním z hybatelů děje je v této knížce zákeřná choroba jménem AIDS, bylo mi jasné, že to prostě nemůže skončit dobře. Měla jsem pravdu a dost mě to zasáhlo. I přesto se mi ale zdálo, že aspoň některé věci, jež se na posledních stránkách udály, by se daly považovat za šťastné.

June v žádném případě nepůsobila jako dokonalá hlavní hrdinka. Chovala se právě tak, jako by se chovala čtrnáctiletá dívka, která právě ztratila jediného přítele, občas jsem jí tedy v duchu spílala za její chyby. Jak však příběh ubíhal, tu zvláštní nabručenou holku jsem si svým způsobem oblíbila právě za to, jak lidská byla.

Zdroj

Další postavou, kterou jsem si zamilovala, byl Toby, Finnův takzvaný důvěrný přítel. Všem ale byla pravá povaha jejich vztahu známá. Po smrti svého strýce v něm June našla někoho, s kým na něj může vzpomínat, a posléze se stali velmi blízkými. Jejich přátelství bylo jednou z nejkrásnějších a zároveň nejsmutnějších věcí na celé knize.
Konečně se dostávám k Finnovi. Ten se sice objevil jen na úplném začátku, jeho osobnost ale dýchala doslova z každičkého rozhovoru o něm, z každé drobné vzpomínky. Měla jsem proto pocit, že je stále naživu a že ho znám stejně dobře jako ostatní postavy.
Nejméně sympatická mi přišla Junina sestra Greta. I ona však měla své důvody pro to, co prováděla své dřive milované mladší sestřičce.

Už teď je mi jasné, že tohle není naposledy, co Řekni vlkům, že jsem doma čtu. Bylo to prostě vynikající, ať už mluvím o ději, psaní nebo postavách. Doporučuji každému, kdo hledá něco neobvyklého, knihu, která ho rozesměje a zároveň mu vžene slzy do očí. Přísahám, zklamaní nebudete.

Hodnocení:

98%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu Megaknihy.