Název: Shigatsu wa kimi no uso
Název ve znacích: 四月は君の嘘
Anglický název: Your lie in April
Vysílání: 2014 - 2015
Počet dílů: 22
Děj: Arima Kousei jako malý dominoval ve hře na klavír a jeho jméno je ve světě hudby dobře známé. Jenže poté, co jeho matka zemře, řekne si, že už nikdy na piáno hrát nebude. O dva roky později potká dívku jménem Miyazono Kaori. Ta je velkou milovnicí houslí a hudby. Dokáže Kouseie přimět k tomu, aby se opět vrátil ke klavíru? (zdroj: Anime Akihabara s úpravou)
Opening 1:
Opening 2:
K tomuto anime jsem se dostala čirou náhodou při pročesávání žebříčků a z nějakého náhlého popudu jsem si jej pustila. Byla jsem přesvědčená, že jde o nějakou romantickou oddychovku, u níž se nemusím bát nějakého většího citového vydírání. Velká VELKÁ chyba. Proto upozorňuji: připravte si nějaký ten balíček kapesníčků, než se do Shigatsu pustíte.
Jak je podle anotace zřejmé, hraje zde velkou roli klasická hudba. Já hudbě celkově rozumím asi jako koza petrželi, tudíž mě to během hudebních soutěží, které zabraly klidně i tři díly, docela nudilo. Jinak příběh plynul docela příjemným tempem, nechyběla spousta typického situačního humoru, jenž je nám z anime dobře známý, sem tam nějaká ta romantická scéna. Po posledním díle jsem měla pocit jako by mě někdo nacpal do drtiče na papír a potom zase slepil zpátky. Dokonce mi vhrkly slzy do očí, což se tak často nestává, většinou jen tak nasucho skučím.
Trochu jsem byla zmatená ze vztahů mezi jednotlivými postavami. Někdy mi nebylo tak úplně jasné, kdo má koho vlastně rád a kdo koho nenávidí a tak dále. Taky se dost mluvilo v metaforách, to měla moje jednoduchá mysl obtíže zpracovat a vyvodit si z toho nějakou skutečnost.
Co se týče romantiky zase a opět mi naservírovali pod nos milostný trojúhelník a já přísahám, že jestli na to klišé ještě jednou narazím, zblázním se. A ještě navíc neskončil podle mých představ a rozbít ho tak krutým způsobem...meh, mám z toho depku.
Kresba byla hodně barevná a jistým způsobem zajímavá, hlavně lidské obličeje. Chvilku jsem z toho byla rozhozená, ale po pár dílech jsem si na ni zvykla a teď se mi moc líbí. Jenom oči se mi zdály moc zářivé.
První opening se mi líbil rozhodně víc než druhý, byl takový chytlavější a energičtější. Druhý se k anime možná o něco víc hodil textově, ale nedokážu to moc posoudit, jelikož jsem jeho slova viděla jen jedenkrát. Endingy nehodnotím, jelikož je přeskakuju. Prostě většina endingů se mi moc nelíbí a považuju je jen za překážku, jež mě dělí od zhlédnutí další epizody. Teď jsem si uvědomila, že si vůbec nepamatuju, jaký soundtrack vlastně v Shigatsu hrál. Asi byl dost dobrý, když tak dokonale splynul s anime.
K postavám...
Hlavní hrdina, Arima Kousei, působil trochu jako nevýrazný uplakánek, ale vlastně byl dosti složitou postavou. Hlavně co se týče jeho vztahu k matce, která ho týrala, ale on přesto skoro vždy stál na její straně. Nechápala jsem. V hodně věcech jsem mu ale fandila, ať už to byla hra na piáno, nebo Kao-chan.
Miazono Kaori byla veselá trochu podivínská dívčina chabého tělesného zdraví, která si tak trochu dělala z chudáka Kouseiho fackovacího panáka. V posledním díle se sice dozvíme, že všechno bylo trochu jinak, ale to jsou spoilery.
Sawabe Tsubaki, Kouseiho kamarádku z dětství jsem měla přibližně stejně ráda jako Kao a nemohla jsem se rozhodnout, která je podle mého pro nadaného klavírstu ta pravá. Tsubaki působila trochu klukovsky a měla trochu sklony k tsundere (i když to vlastně i Kao). No...prostě nevím.
Aby kolem sebe Kousei neměl jenom samé baby, měl tam Watariho Ryoutu. Fotbalista, sukničkář, který střídá holky jako ponožky. Takové typy moc nemusím, Watari ale nebyl zas tak špatný.
Kouseiho rivaly a později i přátele, Emi a Takeshiho, jsem zpočátku moc nemusela, jak příběh ubíhal, mi však docela přirostli k srdci (navíc jsem je začala spolu shipovat,ú woohoo!).
Shigatsu wa kimi no uso bylo moc pěkné a ke konci velice smutné anime, které vás dokáže jak pobavit či rozplakat, tak nakopnout k tomu, abyste se sebou něco dělali. Nepatřilo to mezi úplnou špičku, proto hodnotím pěti z šesti hvězdiček.
Jak je podle anotace zřejmé, hraje zde velkou roli klasická hudba. Já hudbě celkově rozumím asi jako koza petrželi, tudíž mě to během hudebních soutěží, které zabraly klidně i tři díly, docela nudilo. Jinak příběh plynul docela příjemným tempem, nechyběla spousta typického situačního humoru, jenž je nám z anime dobře známý, sem tam nějaká ta romantická scéna. Po posledním díle jsem měla pocit jako by mě někdo nacpal do drtiče na papír a potom zase slepil zpátky. Dokonce mi vhrkly slzy do očí, což se tak často nestává, většinou jen tak nasucho skučím.
Trochu jsem byla zmatená ze vztahů mezi jednotlivými postavami. Někdy mi nebylo tak úplně jasné, kdo má koho vlastně rád a kdo koho nenávidí a tak dále. Taky se dost mluvilo v metaforách, to měla moje jednoduchá mysl obtíže zpracovat a vyvodit si z toho nějakou skutečnost.
Co se týče romantiky zase a opět mi naservírovali pod nos milostný trojúhelník a já přísahám, že jestli na to klišé ještě jednou narazím, zblázním se. A ještě navíc neskončil podle mých představ a rozbít ho tak krutým způsobem...meh, mám z toho depku.
Kresba byla hodně barevná a jistým způsobem zajímavá, hlavně lidské obličeje. Chvilku jsem z toho byla rozhozená, ale po pár dílech jsem si na ni zvykla a teď se mi moc líbí. Jenom oči se mi zdály moc zářivé.První opening se mi líbil rozhodně víc než druhý, byl takový chytlavější a energičtější. Druhý se k anime možná o něco víc hodil textově, ale nedokážu to moc posoudit, jelikož jsem jeho slova viděla jen jedenkrát. Endingy nehodnotím, jelikož je přeskakuju. Prostě většina endingů se mi moc nelíbí a považuju je jen za překážku, jež mě dělí od zhlédnutí další epizody. Teď jsem si uvědomila, že si vůbec nepamatuju, jaký soundtrack vlastně v Shigatsu hrál. Asi byl dost dobrý, když tak dokonale splynul s anime.
K postavám...
Hlavní hrdina, Arima Kousei, působil trochu jako nevýrazný uplakánek, ale vlastně byl dosti složitou postavou. Hlavně co se týče jeho vztahu k matce, která ho týrala, ale on přesto skoro vždy stál na její straně. Nechápala jsem. V hodně věcech jsem mu ale fandila, ať už to byla hra na piáno, nebo Kao-chan.Miazono Kaori byla veselá trochu podivínská dívčina chabého tělesného zdraví, která si tak trochu dělala z chudáka Kouseiho fackovacího panáka. V posledním díle se sice dozvíme, že všechno bylo trochu jinak, ale to jsou spoilery.
Sawabe Tsubaki, Kouseiho kamarádku z dětství jsem měla přibližně stejně ráda jako Kao a nemohla jsem se rozhodnout, která je podle mého pro nadaného klavírstu ta pravá. Tsubaki působila trochu klukovsky a měla trochu sklony k tsundere (i když to vlastně i Kao). No...prostě nevím.Aby kolem sebe Kousei neměl jenom samé baby, měl tam Watariho Ryoutu. Fotbalista, sukničkář, který střídá holky jako ponožky. Takové typy moc nemusím, Watari ale nebyl zas tak špatný.
Kouseiho rivaly a později i přátele, Emi a Takeshiho, jsem zpočátku moc nemusela, jak příběh ubíhal, mi však docela přirostli k srdci (navíc jsem je začala spolu shipovat,ú woohoo!).
Shigatsu wa kimi no uso bylo moc pěkné a ke konci velice smutné anime, které vás dokáže jak pobavit či rozplakat, tak nakopnout k tomu, abyste se sebou něco dělali. Nepatřilo to mezi úplnou špičku, proto hodnotím pěti z šesti hvězdiček.
Zdroj gifů a obrázku: We heart it
Žádné komentáře:
Okomentovat