SCM music player

14. srpna 2015

Prázdninová vykecávačka



Poslední dobou se mi pozdává, že píšu stále jen recenze, recenze a recenze. Tudíž jsem chvíli namáhala tu velkou kulatou věcičku, jež zdobí můj labutí krček a jediné, co jsem z ní dokázala vyloudit bylo shrnutí mých prozatímních prázdninových zážitků a příhod.
Přesně za šestnáct dní a šest hodin máme prvního září a nikomu z nás se pravděpodobně nepoštěstilo s přemlouváním rodičů, aby nás v daný den odvezli na nástupiště číslo devět a tři čtvrtě, tudíž nás čeká utrpení jménem mudlovská škola. Což znamená méně času na čtení, méně času na seriály, méně času na psaní, méně času na všechno. Ale na blog si ale vždycky nějakou tu chvilku najdu, vždyť úkoly z matiky nejsou zase tak důležité, no ne?
Zdroj
Na druhou stranu mě na podzim potká několikero příjemných událostí v podobě mých patnáctých narozenin (= víc knížek!) a také má světlo světa spatřit devátá série Doctora Who. Na novou dávku Capaldiho úctyhodných hereckých výkonů se opravdu těším.
Slyšela jsem také o filmové adaptaci na Spáleniště, nemyslím si však, že se mi bude chtít na to jít. První z filmů mě jaksi minul a já stejně filmům podle knih příliš neholduju. Ne že by nebyly dobré, jen mě to nutí neustále porovnávat s knížkou, jež bývá ve většině případů mnohem lepší, takže si onu podívanou ani pořádně neužiju. Počkat, neříkala jsem, že chci psát o prázdninách?

Ehm ehm...Hned na začátku léta jsem absolvovala plenér. Dalo by se to popsat jako výtvarné soustředění. Samotný pojem plenér je z francouzštiny a znamená něco jako venek, takže už nejspíš tušíte, co bylo náplní. Místo tvrdnutí v ateliéru a (marného) snažení se na papír správně přenést zátiší s vycpaným rackem či sochu hlavy Boženy Němcové, jsme navštěvovali různé památky v okolí Uherského Brodu a kreslili jsme je. Nebylo to o nic lehčí než práce vevnitř (které jsme si i tam užili dost a dost), jelikož přesně vyměřovat úhly za pomoci dvojice špejlí a přitom čelit ostrému slunci, větru, otravnému hmyzu nebo neméně otravným kolemjdoucím není žádná legrace, věřte mi. Ale to by to nebyla naše výtvarka, kdybychom si přitom neužili spoustu srandy a když jsem měla o dva dny dříve odjet, málem jsem se rozbrečela. Občasnou nudu mi zpříjemňovaly povídky od Stephena
Kinga (Časožrouti a Okno do skryté zahrady), dystopie Pátá vlna a Obraz Doriana Graye (je to klasická literatura, s Fifty shades nemá nic společného!).
Pár dní nato jsem spolu s babičkou odletěla do Egypta, který mě okouzlil svými nádhernými korálovými útesy. Šnorchlovala jsem hodiny a hodiny, až se babička bála, že jsem se utopila a málem se mi tam rozbrečela. Ale to je jiný příběh. Vzhledem k tomu, že mě tam nikdo neznal jsem se po dlouhatánském rozvažování rozhodla jít na aqua aerobic. Nebylo to vůbec tak hrozné, jak to znělo a hodinka křepčení v bazénu se spoustou hezkých kluků okolo prospěla mému sebevědomí. Není se tedy čemu divit, že jsem zacházela stále dál. Posledním dnem jsem už vesele tancovala na dětské diskotéce hlava-ramena-kolena-palce. Když tak nad tím přemýšlím, nechápu, jak se mi to vlastně podařilo.  Na pláži jsem přelouskala Half bad, Cinder, Nebe je všude a Janu Eyrovou. Tolik k mému temnému období.
Dále se nedělo nic moc zajímavého. Při návštěvě u druhé babičky jsem zabloudila do antikvariátu se třemi stovkami v kapse. Po půl hodině byla kapsa prázdná, zato jsem v ruce pevně svírala igelitku se dvěma díly Hraničářova učně a mým vlastním výtiskem Jany Eyrové.
Po ukončení návštěvy mé druhé babičky jsem odjela za kamarádkou Kasiou do Polska. Jelikož ani jedna neumíme jazykem té druhé ani půl slova, mluvily jsme anglicky. Mluvit jiným jazykem čtyři dny v kuse mojí angličtině velmi prospívalo, nakonec jsem začala místy anglicky myslet. Taky jsem zažila nejšílenější anime maraton svého života. Sedm hodin nepřetržitého sledování japonské animované tvorby zapůsobilo na můj a kamarádčin mozek asi jako projímadlo na něčí zažívací trakt, takže padaly hlášky, na které nikdy nezapomenu. Pro ukázku: Kámoška se okolo třetí hodiny ranní snažila říct, že její vysněný kluk si musí mýt zuby (proboha neptejte se, jak jsme k tomu tématu došly). Jenomže ono "teeth" vyznělo mým ospalým uším jako "tits", což znamená česky prsa. Po chvíli zmateného zírání a vysvětlování jsme obě ležely na zemi a málem brečely smíchy. Znova opakuji: byly tři ráno. Nesuďte lidi podle toho, co řeknou ve tři ráno.
Následoval jazykový tábor. Moje počáteční obavy ohledně nalezení nových přátel se rychle rozplynuly, byla tam totiž spousta super lidí a já si to velice užila. A taky zase trochu zlepšila ájinu. Měli jsme tam tři stážisty: Edith z Mexika, Vefu z Azerbajdžánu a Omara z Maroka. Žádný z nich mi nebyl nesympatický a jako správné dnešní zkažené dítě jsem si je všechny poctivě přidala na fejsbůku. Kdybych měla vybrat nějakou vtipnou historku, zvolila bych piňaty. S Edith jsme ji během tábora vyráběli a poslední den si každý z nás zkusil do ní se zavázanýma očima mlátit dřevěnou katanou, zda z ní vypadnou nějaké ty sladkosti. Nějakého idiota (neboli mě) napadlo tam kromě bonbónů nasypat také třpytky. Jakmile to bylo všechno na zemi, strhl se lítý boj o sladké, přičemž jsme po sobě navzájem házeli plné hrsti třpytek, takže to tam za chvíli vypadalo jako na natáčení Twighlit ságy.

Tak a to je vše! Už mi jen zbývá strávit týden na chatě s mou malou sestřenicí a ještě pojedeme vychutnat si posledních pár dnů prázdnin do Maďarska k jezeru Balaton.
Snad jste během mého sáhodlouhého popisu mých zážitků neusnuli a snad vás to alespoň trochu pobavilo :) Během nejbližší doby se můžete těšit na recenze na Scarlet a Poklad pana Isakowitze :)
A co vaše prázdniny? Jaké knihy je zpříjemňovaly vám?


Okomentovat